Mraveniště

Seděli jste někdy na nějakém rušném místě a aktivně pozorovali svět kolem sebe? Ten věčně pulzující svět neznámých tváří, o kterém si myslíme, že ho dokonale známe?

Já to mám trochu jako koníček. Jen tak se dívat, nechávat si před očima procházet davy lidí a přemýšlet. Přemýšlet o každém konkrétním člověku, analyzovat jeho život na základě zevnějšku, způsobu chůze a výrazu v obličeji. Vymýšlet si příběhy.

Je to celé jako ležet v trávě a dívat se na miniaturu života mezi stébly. Jeden z mravenečků spěchá někam do neznáma, jiní dva nesou do mraveniště kousek rohlíku. Každý z nich má svůj úkol, svou odlišnou minulost i budoucnost, ale všichni mají stejný cíl – dlouho žít, nemít hlad a být spokojení. Mravenec je jako člověk a člověk je jako mravenec.

A tak sedím v tramvaji, dívám se z okna na všechny ty lidské mravence a v hlavě si fabuluji jejich životní osudy. Představuji si nešťastné dětství mladého kluka, který postává u hlavního nádraží a s lačností sleduje pootevřené kabelky žen. V ruce drží poslední cigaretu a špína za nehty značí, že má domov na lavičce v parku. Vidím jeho tátu, který odešel a mámu, která si šťastné okamžiky vpouštěla do života žilou. Pozoruji starší dámu ve vlněném kabátku a kloboukem halícím šedé chmýří. Shrbená, vrásčitá, ale s překvapivě bystrýma očima ve tváři vyhlíží tramvaj a nastupuje se značnou noblesou. Mhouřím a vidím ji mladou a svěží, s perlami na krku, jak se uchází o místo sekretářky nějakého diplomata. Věří sama v sebe, stejně jako dnes. Přemýšlím o páru, který nastoupil v hrobovém tichu a počítám blesky v pohledech, které si mlčky vyměňují. A v hlavě už mám napsaný celý román jejich dosavadního příběhu. Snad si odpustí. Vždyť ona tolik neudělala a on zase tolik neřekl.

Na světě žije sedm a půl miliardy lidí – sedm a půl miliardy příběhů. Příběhů, které si mohou být podobné osnovou, ale nikdy nestojí na stejných základech. Vždy je za rozhodnutím člověka jiný popud, jiné myšlenky. Nemůžeme někoho za něco soudit jen proto, že jsme znali někoho, kdo udělal něco podobného. Musíme otevřít oči dokořán a podívat se na celou dlouhou cestu, kterou konkrétní mraveneček urazil. A na každé takové cestě je nejdůležitější právě ten moment, kdy se společně vracíme s kusem rohlíku. Zpátky do mraveniště.